Scéna.cz 

Jizvy v kameni – divadlo Continuo

Divadlo Continuo, které má sídlo v jihočeských Malovicích na statku s poetickým jménem Švestkový dvůr, každoročně připravuje projekt, který je výsledkem mezinárodního workshopu. V posledních dvou letech zkoumají paměť krajiny a lidí v ní žijících. Formou převážně pohybového divadla transformují svědectví zdejších obyvatel do svérázného, poetického, lehce surreálného tvaru. Ztracená krajina poskytuje zvláštní genius loci, a přijíždějící diváci (bez auta jste bez šance) mají skutečně dojem, že se ocitli v jakémsi zapomenutém světě na pokraji zániku. Kontrasty chvílemi až panensky vyhlížející divoce zarostlé zelené krajiny se zdevastovanými polorozpadlými staveními jsou dokonalým prostředím pro projekty tzv. site-specific.

Nejde tu jen o inspiraci prostorem, ale i zážitky staro a mladousedlíků. Není tedy divu, že název letošního projektu v sobě obsahuje bolest. Pod názvem Jizvy v kameni (pod taktovkou Pavla Štourače) uvádí dvacítka převážně zahraničních účastníků, performerů, tanečníků, herců, výtvarníků a hudebníků z Čech, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Francie, Itálie či Chorvatska nadčasový příběh o osudech lidí, jehož přirozenou paralelou se stávají osudy koní. I když představení vzniklo na základě zpovídání místních obyvatel, a vychází z jejich konkrétních svědectví, v jakémsi lehce magickém patchworku situací poukazuje na archetypální vztahy, situace i vyznění o nelehkém údělu božích tvorů na zemi. Ani promíchání osudů koní a lidí není náhodné. Když pomineme vášeň Continua pro „koňské postavy,“ v tomto případě je tu i přímá vazba na historii selského dvora Rábín, kde se v průběhu jeho existence chovali ušlechtilí koně.
Statek Rábín, místo produkce Jizev v kameni, má skutečně pozoruhodnou historii, od velkoryse pojatého dvora založeného Schwarzenbergy, přes dostavbu renesančního zámku, a postupný úpadek. Za války tu sídlilo gestapo, a v období socialismu JZD.
Dnes tento rozlehlý, ale značně zdevastovaný dvůr, slouží jako ubytovací i pracovní prostor pro lidi, kteří sem zabloudili z různých stran Čecha Slovenska mnohdy velmi kuriózním způsobem.
Příběh Jizev v kameni začíná ve chvíli, kdy vstoupíme do prostoru dvora, a z dřevěných bedniček nasloucháme hlasům pamětníků. Kráčíme dál k malému prostranství ohraničenému valníky, na kterých diváci usednou, aby přihlíželi životním tancům protagonistů. Láska, touha, poníženost, zrada, boj žen o nejlepšího muže, nelítostný boj mužů o vůdcovskou roli ve vsi, dobrovolné či nedobrovolné odchody. To jsou – možná je moje osobní – příběhy, které jsem dokázala vyčíst. Každý z tanečníků je specifický typ, v němž se mísí bizarnost s tragičností. Na závěr tohoto chvílemi až zběsilého tance všichni společně odjíždějí na traktoru do tmy (jako by na poslední cestu) a diváci vyrážejí za nimi cestou lemovanou dušičkovými svíčičkami. Další zastavení u rybníka dokonale porostlého neprostupnou vrstvou žabince poskytne nebývale poetický, působivý obraz – napříč rybníčkem se vydává několik řad bílých koníků, jejichž vzdalování má v sobě nostalgickou něhu, ale i naději. Narozdíl od muže, který se ve světle reflektoru brodí po prsa v zeleném slizu, nad hlavou kufr. Připomíná utečence, desperáta, který ztratil domov, a možná zanedlouho ztratí i život. Ale to už nás zdáli láká sborový zpěv, zprvu oslněni reflektory kráčíme jako by přitahováni krysařovou píšťalou, do černé díry obrovského prostoru a vzápětí za námi se skřípotem zapadnou dveře a zavře se závora. Koně, či lidé s hlavami koní, tu v nekonečném koloběhu balancují s náklady na zádech po dřevěné rampě, někteří padnou pod tíží nákladu, ale vzápětí jako by se rodili noví... Hra stínů má v sobě magii a stísněnost. Ale to už nás volá rytmus bubnů dál do hloubi prostoru. V žocích zavěšených od stropu se rodí nové životy, klubou se z nich ven hlavy a končetiny. Zde dostávají prostor akrobatické dovednosti performerů. Syrový zvuk mlácení do železných kolejnic, jako ve vojenském lágru, nás vyláká ven, abychom vzápětí společně se stylizovaným obrovským koněm vyrobeným ze šrotu vstoupili do holé osvětlené haly s železnými postelemi. Lidé-koně tu symbolicky zabydlují rozviklané konstrukce, trochu jako v koncentráku, ale i neútulné socialistické ubikaci. A znovu je tu fascinující hra magických tančících stínů, jakýsi druhý svět. Když nás táhlý zpěv znovu láká ven, společně s holčičkou v bílém, která za sebou táhne řadu dřevěných koníků, putujeme zpět k mluvícím bednám (kam jako by se symbolicky vracely hlasy pamětníků) a pak až ven z tohoto světa - ven za bránu. Dvouhodinové představení je svým způsobem fascinující, nejen tím, co sledujeme, ale i pocity diváka, který klopýtá v davu ostatních a neví, zda co chvíli nezapadne do bláta, se zataženým nebem, z kterého každou chvíli může spustit déšť, s vůněmi a pachy, které nás obklopují. Syrovost místa se mísí se zvláštní poetikou. Můj večer byl navíc umocněnou vlastním „site-specific“ zážitkem, kdy jsme po brzkém příjezdu podnikly vlastní průzkum a vyslechly několik příběhů, smutků i tužeb současných obyvatel, ale také se seznámily s dalšími živými obyvateli statku, totiž dvousethlavým stádem býků, krav a telátek, s nostalgickýma a zvídavýma očima. Tak jako v hraném, poeticky roztančeném příběhu se mi tedy i ve skutečnosti prolnuly příběhy lidí a zvířat do jednoho smysluplného celku.