Scéna.cz 

Věc Makropulos: Hrůza nesmrtelnosti

Čapkovské výročí jako by si přímo vynutilo, aby se v Divadle Na Vinohradech – tentokrát na velké scéně - objevila nějaký jeho další titul. S hrami Karla Čapka je v poválečné době zvláštní problém. Mají nádherný jazyk, ale čím více na něm lpíme, tím více postavy na jevišti šustí papírem. Jsou zbytečně patetické a málo vtipné – i když sám Čapek rozhodně vtipný je. Jaké štěstí má v cizině Shakespeare, neboť může být stále znovu překládán do novější češtiny, a být tedy jazykově stále aktuální. A přitom, jak ukázala nejnovější inscenace vinohradského divadla Věc Makropulos, stačí jen malý posun a Čapkovo poselství znovu zazní naplno. A možná ještě mrazivěji, než tenkrát při zdejší světové premiéře v roce 1922.

Jaká tedy je Věc Makropulos 2008?

Autor režijní koncepce David Drábek, sám značně svérázný autor, charakterizuje svou inscenaci jako komorní hororový příběh. A já bych ještě dodala - příběh na pomezí sci-fi, dnešního showbyznysu a virtuálního světa prolínajícího se do reality. Tedy vše, co dnes žijeme, v nepřehledném chumlu, pocit jakési podivné hry, kde se hodnoty rozplývají, je nesnadné nahmatat skutečnost, vyznat se ve všem, co nás obklopuje a co je v nás. Na začátku stojí na potemnělé scéně holčička s rozpřaženými pažemi, jako na kříži upnutá k orloji podobnému da Vinciho kresbám – odtikává náš současný čas, a zároveň nekonečnou časoprostorovost, kterou se v záblescích může vracet o staletí dál. Z tohoto náznaku vyrůstá svět, v němž supermoderní blyštivé interiéry kontrastují s mlžnou zvetšelostí. Stejně působí i kostýmy, v nichž se kříží nadčasovost s módními výstřelky i nezařaditelností image Emílie Marty. Zvuky, které zaznívají, jsou napůl lahodnou hudbou, napůl skřípěním zrezivělých součástek, a do toho se mísí vesmírné zvuky doprovázené ozvěnou. Pod taktovkou režiséra Drábka se herci proměňují v bizarní figuríny, řešící peníze, generační vztahy i lásky s jakousi chtěnou pragmatičností. Přitom balancují na hranici hraného sebevědomí a velké zranitelnosti, každý jako by si hýčkal své malé bolístky a snažil se je léčit manipulací s ostatními. Ovšem manipulace je možná pouze s nadhledem. Jediný, kdo jej má, je záhadná charismatická žena, která neočekávaně vstupuje do jejich světa. Má nadhled, ví, jak má s kým jednat, je ironická, nemilosrdná v přesně mířených větách. Je hvězda. Doslova. Vychází z ní zvláštní záře, před kterou všichni v úctě ustupují a přece se je přitahuje jako můry světlo. Jaké je zklamání, když v její blízkosti pocítí nevysvětlitelný smrtelný chlad. Dana Kolářová jako Emília Marty suverénně ovládá scénu a její proměny jsou doslova zázračné. Výborně propracovaná choreografie jejích pohybů umocňuje její výjimečnost, spojuje tu zvláštní polohu „forever young“ s nenávratnou entropií duše. Scéna, ve které se ta zdánlivě silná suverénní žena hroutí v ubohou odumírající tělesnou schránku, zůstane dlouho v paměti. Ne nadarmo ve hře figuruje v roli domácího mazlíčka pásovec, zkamenělá kuriózní anomálie, kterého služka vláčí s trpělivou vytrvalostí, ale bez lásky. Proti této ženě přicházející z velké dálky stojí suverénní mládě - Kristýnka Lucie Štěpánkové, současná dívka, která více než city řeší svou kariéru. Právě proto může být tou, která dokáže rázně zničit naději na pochybnou nesmrtelnost. Zajímavě vypracované charaktery přinesli do hry všichni přítomní – k nepoznání proměněný Pavel Batěk jako dekadentní bouřlivák Albert, dojemný Hauk-Šlendorf Jaroslava Kepky, či pánové Meduna, Řezáč a Plachý, elegantně šermující slovy jako rapíry. Přesné miniaturky předvedly i Jana Bernášková jako komorná či služka Lucie Polišenské, obě tiše toužící po vlastní kariéře ve stínu své živitelky. Neobvyklá inscenace, transformující Čapkovo varování do dnešní podoby, má v sobě zvláštní kouzlo a zároveň hrozivost. Při jejím sledování se najednou mimovolně vynořují otázky naší vlastní existence a rozjímání nad tím, co v životě má opravdovou cenu.

Divadlo Na Vinohradech