Scéna.cz 

Mladí choreografové – přínos do pohybového slovníku

Různé a pro laika mnohdy nedefinovatelné nápisy či malby na stěnách, zdech, dveřích a oknech se staly neodmyslitelným fenoménem dnešní doby, současné pouliční kultury. Asi každý, kdo prochází kolem krásně opraveného domu s novou fasádou je patřičně rozlícen, vidí-li na něm různé klikyháky. Osobně však nemám už tak negativní reakce, spatřím-li je na ošklivé betonové zdi, u níž někdy ani nevím, proč tam stojí.
Graffiti je název nového představení tanečního souboru Laterny magiky, které mělo premiéru 27. února. Slovo graffiti evokuje mladým tvůrcům, autorům produkce představu současného světa. Hektického světa, v němž odhalujeme stále nové a nepoznané způsoby projevu své vlastní existence. Dramaturg Václav Janeček a režisér Ondřej Anděra, student 4. ročníku FAMU si pro svou generační výpověď vybrali pro mladé tvůrce poměrně obtížné prostředí.

Scéna Laterny magiky má své záludnosti a ani mladí umělci se jim neubránili. Film, obraz a zároveň tanec a pohyb by měly spolu vzájemně korespondovat, doplňovat se, vyvíjet se jeden od druhého, ale hlavně by jedno umění nemělo znásilňovat to druhé. Alespoň takový by měl být přínos tohoto typu divadla. V případě nové premiéry však bylo patrné, že autoři filmových záběrů neměli tanec zažitý, že šli mnohdy proti němu a nekamarádili s ním. Dynamické, filmové obrazy v abstraktních rovinách zaplňovaly divadelní prostor a pod nimi se odvíjely čtyři choreografie, čtyři taneční příběhy tří choreografů.
Dramaturg Václav Janeček vyzval ke spolupráci mladé talentované tanečníky působící v zahraničí. Nejzajímavější choreografii vytvořil budoucí šéf baletu Národního divadla a jediný zkušený choreograf v této sestavě - Petr Zuska. V choreografii Le bras de mer roztančil podobenství vztahu muže a ženy. Jejich poznávání, milenecký vztah, odcizení a překvapení z reakcí toho druhého. Na scéně stál stůl a židle, jako podobenství muže a ženy. Patří k sobě, ač mohou stát i o samotě. Jiří Bubeníček a Václav Kuneš nemají, pokud vím žádné větší choreografické práce za sebou. Jsou to výborní tanečníci, interpreti, kteří působí v zahraničních tanečních souborech. Jiří Bubeníček působí již téměř deset let v Ballet Hamburg Johna Neumeiera jako hlavní sólista a Václav Kuneš má své zázemí v souboru Jiřího Kyliána - Nederlands Dans Theater. Na jejich choreografiích bylo znát, že ještě nemají potřebné choreografické zkušenosti a nechali se unést tokem pohybu na úkor plynoucího času. Za velký přínos pro taneční soubor však považuji jejich pohybový slovník, který tanečníci zvládli výborně.
Otázka, jak skloubit tanec a film v tomto díle vyřešena nebyla. Samostatné choreografie by mohly stát o samotě, aniž by jim pohyblivé obrázky chyběly.