Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Markéta Vacovská: Soustředím se stále více na své myšlenky

autor: archiv

Performerka Markéta Vacovská je sólistkou projektu One Step before the Fall, který připravila společně se zpěvačkou Lenkou Dusilovou a režisérem Petrem Boháčem v NOD Roxy. Představení, v němž Markéta ztvárňuje postavu boxera Muhammada Aliho, získalo velký ohlas kritiky i diváků, a pro Markétu i širší nominaci na Cenu Thalie.

One step before the fall – to je čistě mužské téma, a to ještě ve spojení s jedním z nejdrsnějších sportů. Čím vás tohle téma přitáhlo?
Prvním tématem, které nás zajímalo, bylo vyčerpání. A právě při boxu si člověk sáhne opravdu na dno svých sil. Začali jsme s Petrem Boháčem chodit na tréninky boxu, chtěli jsme si vyzkoušet, jaké je to jít až na dno, do vyčerpání, na konec sil. Už při třetí lekci mě s Petrem postavili do ringu k vzájemnému souboji. A nezbývalo než se bránit nebo bojovat. Vyzkoušeli jsme si obě strany, já jako dívka jsem se spíše bránila, než bojovala, ale i to byl velký zážitek. A v té době jsme se hodně bavili o tématu vyčerpanosti, co to znamená kolaps, absolutní únava. A uvědomili jsme si, že přesně tohle je naše téma, protože tak extrémním způsobem poslední dobou žijeme. A tímhle představením jsme se posunuli ještě dál, vyzkoušela jsem si, co je to sáhnout si na dno - a před publikem.

Přemýšlím o tom, co člověka táhne k tomu, aby si sahal na dno sil, aby posunoval hranice své fyzické výdrže? Co to přináší vám?
Já to beru hodně přes tu fyzickou stránku. Strašně mě zajímá, jak se tělo chová po nepřetržité hodinové totální fyzické aktivitě. Takže si ukládám různá cvičení, kdy chování těla zkoumám. Když člověk dělá čtyřicet minut jeden pohyb, třeba třese hlavou doleva doprava, dostává se do jakéhosi transu. A tenhle fyzický stav mě hodně zajímá, člověk se v myšlenkách dostává dál, je to takový nepopsatelný meditativní stav.

Proměňuje se tedy i psychika?
Ano, mentální stav je jiný. Zjistila jsme, že se v dnešní společnosti nejsem schopna jinak uklidnit, nemyslet na nic a pokoušet se o meditaci. Jediný způsob, jak se do toho dostat, je právě fyzický pohyb. Ale nemusí to být jen intenzivní pohyb, ale i druhý extrém - nehybnost. Nedávno jsem zkoušela jen nehybně ležet, představovat si, že jsem mrtvá. Ve chvíli, kdy jsem využila své imaginace, jsem skutečně cítila chlad, tíhu hlíny na sobě, jako by mě začali provrtávat červi... bylo to emocionálně velice silné. Hrozně zajímavé cvičení.

Není to depresivní?
Myslím, že ne. Ale je dobré mít u sebe budík, aby se z toho člověk dokázal dostat, protože ztratíte pojem o čase. Je to podobné jako u principu butó, který jsem si vyzkoušela na workshopu se Sabinou Seume v Hannoveru. To bylo také jedno z mých prvních setkání s Miřenkou Čechovou. Právě skrze pohyb jsme si porozuměly, naše těla jako by do sebe dokonale zapadala. A právě tohle setkání stálo na počátku naší spolupráce ve Spitfire Company na projektu Nedotknutelní.

Tento způsob tréninku předpokládá, že člověk pozná každý jednotlivý sval, kůstku svého těla, aby to dokázal zvládnout.
To je součástí tréninku performera, během něhož prochází technickou očistou. Já jsem vyzkoušela už tolik technik, že už mám pocit, že mě to dále neposouvá. Soustředím se stále více na své myšlenky, na to, co chci říci. Vědomě odsouvám technickou stránku do pozadí, a naopak vystupuje emoční stránka. Nikdy, ani v tom nejnovějším představení jsem nepracovala klasickým způsobem, abych skládala jednotlivé pohyby do choreografie. Nezkouším si pózy před zrcadlem.

Vycházíte tedy z vnitřních pocitů, impulsů, které se proměňují v pohyb?
Při přípravě představení hodně improvizujeme. Stejné to bylo i u One Step Before the Fall. Na počátku jsme se sešli s Petrem a Lenkou, řekli jsme si koncept, co a jak. Já měla svůj pohybový styl, Lenka svou představu hudební a Petr koncepci konceptuální a textovou. Pak jsme si dali absolutní svobodu, dva až tři týdny jsme jen improvizovali. Každý den jsme pracovali v jiné náladě, protože člověka při tomto způsobu práce hodně ovlivňuje momentální stav. Během improvizací je hrozně důležitý vnitřní život, momentální myšlenky, z nichž se vychází.

Znamená to, že inscenační tvar je částečně improvizovaný?
Ta forma je trvalá, potřebuju mít nějaký přesný základ, ale každé představení je jiné. Je daný přesný timing věcí, souhra, ale zároveň je tu možnost, že Lenka přidá nějaký nový zvuk, melodii a také já mám svobodou v pohybovém vyjádření. Mám určitou škálu pohybů, některé se opakují, ale nikdy to není úplně stejné. Ve Spitfire Company pracujeme právě přes tu vnitřní linku, která se proměňuje, aby představení stále žilo, nezkostnatělo. Dáváme si úkoly těsně před představením, a tím se snažíme ten vnitřní život představení obohacovat, aby navenek působilo nově a čerstvě. Takže v tomto smyslu je to více divadelní než taneční.

V recenzích zdůrazňovali právě onu divadelnost...
My to nazýváme partitury. Všechny se zakládají na nějakém opravdovém příběhu. Ať už je to emoce, obraz, příběh či jedna věta, má to reálný základ. Nikdy to není tvořeno technicky. Vždycky si dáváme nějakou situaci, protože právě jednání v situaci je hodně důležité, a hledáme pohybovou i výrazovou škálu pro jejich vyjádření.

Podle ohlasů na představení jste s Lenkou chvílemi partnery a chvílemi protivníky. Je pro vás hlasové stránka představení hodně důležitá? Inspiruje vás?
Naprosto. My jsme do první anotace napsali, že v té aréně soupeříme. Až pak jsme si uvědomily, že to není pravda. Naopak, velmi se podporujeme a inspirujeme. Doslova si vzájemně dáváme šťávu. Mně hudba hrozně pomáhá. Měla jsem to vždycky tak, že pro mě hudba tvořila nějakou atmosféru, umocňovala pocity. Zároveň se snažím za ni neschovávat. Takže někdy se vzájemně a vědomě přebíjíme, takže to působí jako vlny, které se přelévají. Poslední dobou jsme neměla pocit, že bychom se střetávaly v aréně, ale že jdeme spolu. Každá z nás vede svůj vlastní boj a nevzdáváme se.

Ohlasy kritiky jsou velmi dobré. A jak reagují jiní diváci?
Moc nás potěšilo, když se na nás přišli podívat lidi z instituce Parkinson. Právě od nich jsme měly nejvíc osobní a emoční maily. Hrozně mě to dojímalo, byl to silný prožitek jejich osobního příběhu, který se zrcadlil v tom pohybu. Vyžádali si představení jen pro takto postižené lidi, takže pro ně budeme v červnu dělat benefiční představení.

Budete s představením vystupovat i v zahraničí?
Byli jsme Českým centrem vybráni na festival v Edinburghu, společně s projektem Miřenky Čechové She is Nancy Joe. Budeme hrát střídavě – celkem 17 představení. Takže to bude hodně intenzivní, zajímavá zkušenost, na kterou se těším.

V Praze vás ovšem diváci mohou vidět v NOD Roxy. Jak se vám tam hraje?
Myslím, že dramaturgie NOD je zajímavá, snaží se objevovat nové věci, pomáhat novým lidem. To místo je pro mě hodně spojeno s Adamem Halašem, který tohle všechno dává dohromady. Mně osobně vždycky vycházel vstříc, funguje mezi námi jakási solidárnost, která se překlenula v přátelství. NOD samotný je úžasný v tom, že je to velmi variabilní prostor, dá se s ním udělat cokoli. A důležité je také to, že lidi, co tam pracují, nemají problém vyjít vám vstříc. Nic není nemožné. Co více si přát.

26.3.2013 21:03:33 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!