Scéna.cz 

FYZIKOVÉ: Poslední obrana rozumu

V uzavřeném prostoru psychiatrického sanatoria dochází k sérii úmrtí zdravotních sester. Vyšetřování se však od počátku ocitá na hraně absurdity – pacienti, kteří by měli být objektem péče, jsou zároveň podezřelými, a prostředí samo jako by popíralo běžná pravidla viny a trestu. Právě tady začíná být znepokojivé, že nejde jen o jednotlivé zločiny, ale o svět, který ztrácí kontrolu nad vlastním rozumem.

Divadelní spolek Kašpar se k Fyzikům vrací jako k textu, který nezestárl, jen změnil kulisy. Režisérka Barbora Mašková akcentuje otázku odpovědnosti jednotlivce ve světě, kde hranice mezi objevem a hrozbou dávno přestala být zřetelná. Druhá světová válka ukázala, kam až může dojít věda ve službách moci. Atomová zbraň se stala symbolem lidského poznání, které už nelze vzít zpět. Dnes se tentýž princip přesouvá do jiného prostoru: do světa digitálních sítí a algoritmů, kde už nejde o fyzickou sílu, ale o kontrolu dat, informací a rozhodování. To, co bylo kdysi hrozbou jaderné destrukce, se proměňuje v méně viditelnou, o to však obtížněji uchopitelnou moc.

Friedrich Dürrenmatt napsal Fyziky v roce 1962 jako reakci na svět poznamenaný druhou světovou válkou a nástupem jaderného věku. Na česká jeviště vstoupila hra poprvé v roce 1963 v Divadle F. X. Šaldy a od té doby se dočkala více než dvou desítek inscenací.
Dnes se Fyzikové vracejí v době, kdy se otázka odpovědnosti znovu otevírá – jen v jiném, méně uchopitelném prostoru. Nejnověji je uvádí Divadelní spolek Kašpar v komorním prostoru Divadla v Celetné (premiéra 28. února 2026).

Prostor, který léčí i kontroluje

Scénografie Karla Čapka pracuje s jednoduchostí, která však není chudobou, ale přesným významovým gestem. Zaoblené rohy prostoru i mobiliáře evokují bezpečnostní opatření psychiatrického zařízení, kde má být eliminováno riziko zranění. Tento zdánlivě ochranný prvek se však postupně proměňuje v znak kontroly. Výrazným motivem je rovněž proměnlivý portrét v pozadí, který prostřednictvím digitální plochy narušuje stabilitu prostoru a připomíná, že realita zde není pevná, ale konstruovaná.
Kostýmní výtvarnice Petra Krčmářová staví výraznou vizuální opozici. „Pacienti“ se pohybují v luxusních, jemných materiálech, které evokují exkluzivitu sanatoria, zatímco zdravotnický personál je sevřen do strohé uniformity. Policejní inspektor pak vstupuje do tohoto světa s civilní, lehce ležérní stylizací, která jej staví mimo oba systémy. Kostým zde není dekorací, ale nositelem významu: moc se neprojevuje tam, kde ji očekáváme.

Normálnost jako iluze

Trojice fyziků – Jan Meduna (Newton), Petr Lněnička (Einstein) a Matouš Ruml (Jan Vilém Möbius) – vytváří na jevišti překvapivě kompaktní generační výpověď. Nejde jen o postavy, ale o typ člověka: vzdělaného, sebevědomého, přesvědčeného o vlastní racionalitě. „Já jsem přece normální, blázen je ten druhý.“
Meduna s Lněničkou pracují s dvojí identitou – vědce a skrytého aktéra mocenských struktur, zatímco Rumlův Möbius stojí mimo konkrétní historickou předlohu. Přesto v sobě nese ozvěny postav, jako je J. Robert Oppenheimer či biblický král Šalamoun: člověka, který nahlédl příliš hluboko a za poznání zaplatil izolací. Právě zde se Friedrich Dürrenmatt opírá o autorskou licenci – nikoli pro efekt, ale pro otevření silnější filozofické linie.
Proti nim stojí svět sanatoria, který není jen léčebným zařízením, ale uzavřeným systémem moci. Postava Dr. Matyldy von Zahndové v podání Mileny Steinmasslové zde představuje instanci prakticky neomezené autority – její rozhodnutí určují osud pacientů i personálu.
Dürrenmatt v této postavě odhaluje mechanismus moci, která se navenek tváří jako péče, ve skutečnosti však kontroluje a manipuluje. Steinmasslová toto napětí zprostředkovává s přesvědčivou jemností: její projev není okázalý, o to více však působí jako tichá, nevyhnutelná destruktivní síla.
Jan Zadražil jako kriminální inspektor přináší na jeviště typ kriminalisty staré školy, jehož vyšetřovací metoda stojí na přesnosti slova a logice výpovědi. Pracuje s kultivovanou, až stylizovanou dikcí, která kontrastuje s prostředím sanatoria. I drobný motiv – například odepřené kouření – se v jeho podání mění v výrazový detail, který podtrhuje omezenost jeho role v systému, jenž přestává respektovat pravidla, na nichž stojí.

Zajímavou, a ne zcela náhodnou volbou je i použití překladu Jiřího Stach0061, který v českém prostředí dlouhodobě dominuje nad méně frekventovanou verzí Bohumila Černíka. Režisérka Barbora Mašková se tak vědomě přihlašuje k interpretační linii, která klade důraz na přesnost, rytmus a určitou stylizovanost jazyka.

V tomto kontextu působí jako zajímavý oblouk i skutečnost, že inscenaci Fyziků nastudoval v minulosti Jakub Špalek v Klubu v Řeznické. Dnes stojí jako principál v čele Divadelního spolku Kašpar, který se k Dürrenmattovu textu vrací – nikoli jako k uzavřené klasice, ale jako k živé součásti vlastní divadelní paměti.
Mašková tuto kontinuitu nepřebírá mechanicky, ale rozvíjí ji skrze přesně vystavěné paralelní světy – pacientů, zdravotního personálu a civilního prostoru kriminální policie. Každý z nich funguje jako autonomní systém s vlastními pravidly, jazykem i rytmem. Režie tak nevytváří jednotný obraz reality, ale naopak odhaluje její rozpad: to, co je v jednom světě normální, se v druhém stává absurditou.

Inscenace Fyziků tak není pouhou aktualizací klasického textu. Je dialogem mezi dvěma epochami – dobou svého vzniku a současností, která znovu naráží na hranice vlastního poznání.
Dürrenmattova otázka proto neztrácí naléhavost: je šílenství skutečně odchylkou, nebo poslední obranou rozumu ve světě, který přestal dávat smysl?

Friedrich Dürrenmatt: Fyzikové
Překlad Jiří Stach, úprava Barbora Mašková a Lenka Bočková, režie Barbora Mašková, scéna Karel Čapek, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Ondřej Švandrlík a dramaturgyně Lenka Bočková.
Osoby a obsazení: Dr. Matylda von Zahndová, psychiatrička (Milena Steinmasslová); Marta Bollová, vrchní sestra (Diana Toniková); Monika Stettlerová, ošetřovatelka (Eliška Bašusová); Herbert Jiří Beutler, zvaný Newton, pacient (Jan Meduna); Arnošt Jindřich Ernesti, zvaný Einstein, pacient (Petr Lněnička); Jan Vilém Möbius (Matouš Ruml); paní milionářová Lina Rosová (Tereza Slámová); Richard Voss, kriminální inspektor (Jan Zadražil).
Premiéra 28. února 2026 v Divadle v Celetné. Psáno z reprízy 23. března 2026.

📘 www.divadlovceletne.cz