Scéna.cz 

Jan Potměšil: Život, který se neotočil zády

Vítr se tehdy zvedl nečekaně. Psal se rok 1999 a já šel na jeden z prvních rozhovorů jako začínající novinář. V ruce podklady, otázky, poznámky – a během několika vteřin se všechno rozletělo do okolních zahrad. Listy papíru, pečlivě připravené, najednou pryč. Sbíral jsem je postupně, jeden po druhém, a kupodivu se mi všechny vrátily.Když jsem pak zazvonil,
otevřeli se dveře, přede mnou Jan Potměšil.
Dnes, když se ohlížím, ten obraz dává smysl. Něco se rozpadne, rozletí, zmizí – a přesto se to může znovu poskládat. Jinak. Možná pravdivěji. Jan Potměšil odešel ve věku šedesáti let.

„Pořád se na jevišti cítím velice mladý,“ řekl mi při jednom z našich pozdějších setkání u příležitosti jeho padesátin. Nebyla to póza. Byla to zkušenost. Pro mnohé zůstane navždy spojený s televizními rolemi osmdesátých let nebo s filmem Bony a klid. Pro jiné s dramatem Proč? či pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jenže kdo ho znal blíž, ví, že to podstatné neleželo v těchto rolích. Skutečný příběh začal až ve chvíli, kdy se všechno mohlo uzavřít.
Autonehoda na konci roku 1989 bývá popisována jako tragický zlom. Jenže Potměšil o ní mluvil jinak. Ne jako o konci, ale jako o okamžiku rozhodnutí. „Buď ustrnout a hledat křivdy, nebo se otočit před sebe,“ řekl mi kdysi. V té větě není patos. Je v ní přesnost.
Nešlo o boj v klasickém slova smyslu. Nešlo o vzdor vůči osudu. Spíš o jeho přijetí – a o práci s ním. To, co jiní vnímali jako omezení, se stalo součástí jeho hereckého jazyka. Nezakrýval ho. Nepředstíral. Přiznal ho. A tím ho proměnil.
Divadelní spolek Kašpar a Divadlo v Celetné pro něj nebyly jen scénou. Byly prostorem, kde se znovu učil žít i hrát. „Chodím tam s láskou a ne jako do práce,“ říkal. Ta věta není banální. V jeho případě je to definice.

Jeho RICHARD III. nebyl jen herecký výkon oceněný Cenou Alfréda Radoka. Byl to portrét moci, deformace a vnitřního napětí, který nevznikal z efektu, ale z prožité zkušenosti. Postava se nerozpadala na vnější znaky. Byla vystavěná zevnitř.
A pak je tu RŮŽE PRO ALGERNON. Role, která se stala součástí jeho životní dráhy natolik, že už ji nelze oddělit. Charlie Gordon procházející proměnou, hledající důstojnost a místo ve světě, nebyl jen dramatickou postavou. Byl zrcadlem. Každé představení bylo jiné, protože se proměňoval i on sám. „Jako bych během té hodiny a půl prožil celý život,“ řekl.
Vedle jeviště působil jako pedagog. Vedl studenty ne k výkonu, ale k hledání. Ne k drilu, ale ke spolupráci. Mluvil o zrání místo stárnutí. A byl přesvědčený, že to podstatné se nedá naučit direktivně – musí se prožít.
Důležitou vrstvou jeho života byla víra. Ne deklarativní, ale žitá. Vděčnost za druhou šanci, kterou dostal, se promítala do drobných gest, do přístupu k lidem i k práci. Mluvil o energii, která proudí mezi hercem a divákem. O okamžiku, kdy se otevře prostor sdílení. O divadle jako o setkání. Jan Potměšil nebyl hercem, který by své zranění překonal. On ho přijal. A právě tím ho dokázal proměnit v sílu. V tichou, soustředěnou energii, která nebyla okázalá, ale byla trvalá.

Když si dnes vybavím ten vítr a rozlétané papíry, uvědomuji si, že tehdy nešlo o náhodu. Některé věci se v životě rozpadnou, aby se mohly znovu složit jinak. Přesněji. Pravdivěji.
Jan Potměšil takový život žil.
A možná právě proto jeho role nikdy nekončily potleskem.
Byl to život, který se neotočil zády.