zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sněhurka a já: Každý z nás je rytíř

A. Novotný, H. Holišová, A. Slanina (Sněhurka a já)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Pohádkový muzikál SNĚHURKA A JÁ zavítal do Městského divadla Brno, kde byl uvedený v sobotu 29. ledna 2022 ve světové premiéře. “Po delší době jsme muzikál zvládli v řádném termínu,” konstatoval režisér Stano Slovák s odkazem na covidové problémy u jiných titulů.
Kdo se těší na klasický příběh o Sněhurce, kterou týrá zlá macecha, královna, a snaží se jí různými nástrahami sprovodit ze světa, bude zklamaný. O tomto stávající příběh není. Autoři Pippa Cleary (hudba a texty písní), Philip LaZebnik (libreto a texty písní) a Ronald Kruschak (libreto a texty písní) se Sněhurkou v podstatě inspirují. Divák se díky nim přenese do pohádkového světa, kterému hrozí zkáza, díky působení Královny.

V popředí stojí dospívající dívka Daisy, která má ráda pohádky. Oceňuje jejich jednoduchý děj. Základní princip dobra a zla, důležitý model pro výchovu každého člověka. Zápletku, rozuzlení a hlavně ponaučení.
Příběh začíná zvonkohrou a praskáním zrcadla. V rohu sedí s lupou nad globusem starý Vetešník. Celá scéna silně evokuje dění kolem Hanse Christiana Andersena, Lewise Carrolla, bratří Grimmů, ale i českých pohádkářů jako Karla Jaromíra Erbena nebo Boženu Němcovou.
Diváci jsou svědkem scény, kdy Královna nabídne s nonšalantním výrazem Sněhurce jablko. Ta po zakousnutí upadá do spánku. (Opět si můžeme připomenout odkaz na biblický příběh Adama a Evy, ovoce stromů jíme…). Následující dění přivádí na scénu pohádkové bytosti: Rampelníka, Karkulku a Vlka, Růženku a Prince, Císaře (s jeho novými šaty), Lociku (z pohádky zmíněných bratří Grimmů) a jejího Prince, Popelku s Princem, Kocoura v botách, Pinocchia, Ariela, Trpaslíka (jediného na jevišti, ostatní musí pracovat v dole pro Královnu), Dědu Vševěda, Pannu a Netvora, Dobrou vílu, Jeníčka a Mařenku a Sudičky.
Na první pohled zajímavý pel mel, ale jsme v pohádkovém světě. Královna se snaží svými nerozvážnými rozkazy a rozhodnutími utnout šťastné konce. Princ Florián by se podle ní nikdy neměl dostat ke Sněhurce a polibkem ji probudit k životu. Vlk si pochutná nejen na Karkulce a Babičce, ale třeba i na třech prasátkách, kůzlátkách, pasáčkovi a ovcích…
Pohádkový svět se nám pěkně zamotává. Bytosti zvyklé na své pevně dané příběhy s dobrým koncem se začínají utápět v těch všech zmatcích.
Ke slovu přichází Princ Florián. Pronikne časoprostorem (zrcadlem), do světa lidí, kde se setká s Daisy a Sárou (Hrdinou). Nakonec se podaří přetrhnout moc Královny a vše dle zvyklostí dobře končí.

Pojďme k samotné Královně. Tvůrci se vyhnuli označení Zlá nebo Čarodějka. A to je dobře. Na světě není nic černobílé. Pohnutky a motivy každého z nás jsou něčím podmíněné. Dětský divák si má zlo v Královně objevit sám. Měl by pochopit, že ne každý úsměv, milé až ochranitelské vystupování cizích lidí je skutečné. Hana Holišová potvrzuje svým výkonem, že je skutečnou prima sólistkou. Roli si užívá do nejmenších detailů. Despotické jednání vůči Rampelníkovi a Vlkovi, je z její strany skutečně excelentní. Mistrně pracuje s obličejem. Grimasy, ať už vítězné, kdy projevuje radost nad svou zlomyslností, tak i výrazy prohry a strachu (“Už mám červené střevíčky?”), jsou pravdivé. Podobně můžeme hovořit o její intonaci a práci s výrazným pěveckým frázováním. Je to skutečná KRÁLOVNA. Hybatelka děje a strůjkyně zla.
Rampelník (Alan Novotný) a Vlk (Aleš Slanina). Působivá komická dvojka. Každá pohádka potřebuje nějakého popletu. Oba pánové jsou velmi milí a kouzelní záporáci. Rampelník odzbrojuje účesem ala punc, ale i pestrobarevným pleteným kabátkem. Obdivuhodná je jeho práce s rekvizitou. Po celou dobu musí držet své “adoptované” dítě. Vlk Aleše Slaniny vizuálně vyvolává strach (výborně propracovaný kostým, ať už obezita, nebo uši i ocas). Jeho vytí nahání skutečný strach. Vedle toho odkrývá dobrosrdečnou povahu, kdy se snaží usmířit s Rampelníkem.
Florián, imaginární princ, později proměněný v žabáka,
Libora Matouše vyniká zejména po pěvecké stránce. Ocenit můžeme jeho velký hlasový rozsah. Jeho roztržitost, ztracené a znovu nabyté sebevědomí, je jasně čitelné a k dané postavě patří.
Dvojice dospívajících dívek Sára (Ester Mertová) a Daisy (Barbora Slaninová) se navzájem doplňuje, jejich hašteření je na vyvážené úrovni. Nepředstavuje nevraživost a zlobu, spíš jedna k druhé hledá cestu a navzájem se doplňují. Barbora Slaninová si výborně poradila s rolí Poslušné princezny. Otevřeně odhaluje svá dětská přání. Kdo by nechtěl být princeznou obklopenou pohodlím, krásné šaty a pohodlný život. Ester Mertová je dokladem herečky a zpěvačky, která ví, co chce. Její barva hlasu velmi výrazně odkazuje na Zoru Jandovou, včetně podoby. Je dobré a výborné, že umí na jevišti předvést samu sebe a využívá darů, které jí byly dány. Klobouk dolů nad přechodem z klučičího postoje k vystupování coby princezna. Obě absolventky konzervatoří dokládají dobré základy zejména v jistotě na jevišti.

Hudba Pippy Cleary muzikálu není výrazná, nenabízí žádné hitovky ani mistrovské pasáže. Určitě příběh ani scénu neruší. Ocenit můžeme její žánrovou pestrost, jakoby si Vetešník pouštěl staré desky. Předpokládáme, že to byl autorský záměr. V pohádkové říši si můžeme dovolit použít hudební kaleidoskop.
Scéna Christopha Weyerse splňuje všechny požadavky na univerzálnost. Jím navržený les je skutečně fantasy - žádná Šumava, Kanada, Norsko, ani Afrika nebo Jižní Amerika. Skutečný pohádkový les. Pravda, některé květy se botanicky blíží k masožravým rostlinám, ale to už je pouze spekulace. Weyers použil archetyp knihy - vyprávíme příběh. Ta je součástí proscénia. Na závěr se objevuje v projekci. Zaklapne se poslední stránka, červená záložka odkazuje, kde jsme skončili. Prochází jevištěm až do hlediště, coby pomyslný červený koberec, všechny postavy jsou slavní hrdinové, ať si užijí svou slávu. Každý píše svůj příběh, a ten je zaznamenán na všech částech dekorace: Královniny komnaty, pohádkového lesa, u Perníkové chaloupky, úkryt v lese, Královnin zámek… K tomu velmi decentní doprovodné projekce.
Andrea Kučerová si coby kostýmní návrhářka poradila se všemi úskalími kostýmů pohádkových bytostí. U princů a princezen, nic náročného, ale takový Pinochio potřeboval rostoucí nos, a povedlo se. Vlka už jsme zmiňovali. K tomu úplně jiný směr: civilní kostým Sáry, rovněž na výbornou.
Choreograf Martin Pacek výborně zvládl veškeré reje, zakletí, tančení na plese, pohyby Vlka i Rampelníka. Velký důraz kladl na ohýbání trupu. Poklona, pokora nebo patolízalství? To všechno se podařilo do daného výrazu dostat.
Herci museli zvládnout práci s rekvizitou, zejména loutky Jaroslava Milfajta. Ty představovali jednotlivé pohádkové bytosti. Florián v závěru musel pracovat s rekvizitou žabáka.

Režisér Stano Slovák vedl herce k vyváženosti. Žádné falešné karikatury a přepálený výraz se na jevišti u nikoho neobjevil. Zejména lze ocenit práci s prostorem před jevištěm a hlavně dokázal povzbudit improvizační schopnosti, ať už Hany Holišové, Libora Matouše, Alana Novotného nebo Aleše Slaniny. Ti všichni měli možnost pracovat s divákem doslova tváří tvář. Velký důraz na obecné poselství dobra vůči divákovi je opravdu zlatým hřebem působení režiséra. Díky za to.

Síla příběhu spočívá hlavně v mobilizaci, aby si každý žil svůj příběh a nepodléhal diktátu reklamních sloganů, povrchní smršti sociálních sítí a hlavně mobilní nicotě, kdy se většina mladé generace topí, opájí a mizí v online světě. Za to patří velký dík všem - autorům i tvůrcům. Prvním, že dokázali takovýto příběh plný energie a odkazu na individualitu každého z nás zaznamenat, a druhým, že jejich myšlenky převedli na jeviště, odkud prýští životodárný pramen: buď zodpovědný sám za sebe a hlavně buď prospěšný druhým. Pohádkový muzikál tedy není jen o Sněhurce, ale o každém, bez ohledu na věk a společenské postavení. Proto “já” v názvu muzikálu. KONEC.


Autoři: Pippa Cleary, Philip LaZebnik a Ronald Kruschak; režie Stanislav Slovák; překlad Zuzana Čtveráčková, kostýmy Andrea Kučerová; dramaturg Klára Latzková aZuzana Čtveráčková; scéna Christoph Weyers; choreografie Martin Pacek; návrhy a realizace loutek Jaroslav Milfajt.
Osoby a obsazení: Královna (Hana Holišová), Sára (Ester Mertová), Daisy (Barbora Slaninová), Florián (Libor Matouš), Rampekník (Alan Novotný), Vlk (Aleš Slanina), Zrcadlo a Vetešník (Jiří Mach). Růženčin princ (Marek Kolář), Růženka (Dagmar Křížová), Locika (Zuzana Holbeinová), Locinčin princ (Radek Novotný), Malá Sněhurka (Gabriela Čtveráčková), Malý Florián (Rostislav Jatel), Odraz v zrcadle (Ondřej Halámek), Popelka (Diana Velčická), Císař (Robert Jícha), Dobrá víla (Marta Matějová), Jeníček (Adam Kalousek), Mařenka (Karolína Čtveráčková), Červená Karkulka (Petra Šimberová).
Světová premiéra 29. ledna 2022, Městské divadlo Brno.

www.mdb.cz

31.1.2022 09:01:50 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 20 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Festival Setkání Stretnutie 2024

Články v rubrice - Recenze

Bastard: křížení lásky a zla

Esther Mertová a Dušan Vitázek (Bastard)

Městské divadlo Brno uvádí na Hudební scéně nové nastudování společného díla Zdenka Merty a Stanislava Moši BA ...celý článek



Časopis 20 - sekce

DIVADLO

Rodinný festival Nuselské dvorky 2024

Nuselské dvorky

Po roční pauze se vrací do nuselských vnitrobloků tradiční rodinný festival Nuselské dvorky, který od samého p celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Broumov je pátým městem v řadě hostícím kulatý stůl

Klášter Broumov (Foto: Marek Jehlička)

Ve čtvrtek 23. května 2024 se v Broumově uskuteční kulatý stůl v rámci projektu Closing the Gap pořádaném orga celý článek

další články...