Scéna.cz 

Staronová Popelka v Národním divadle

Bez oříšků, v nichž by se ukrývaly krásné šaty a zlaté střevíčky, vstupuje opět po devíti letech Popelka do Národního divadla, podobně jako tomu bylo při české premiéře stejnojmenného díla Jeana Christopha Maillota v roce 2011.
Umělecký ředitel a choreograf J.CH. Maillot vytvořil Popelku na hudbu Sergeje Prokofjeva pro svůj soubor Les Ballets de Monte Carlo již v roce 1999. Netradiční verze pohádky byla v době svého českého uvedení považována ještě takřka po dvaceti letech od premiéry za velmi modernistické dílo, vzbuzující v divácích rozporuplné názory. Nicméně doba pokročila a naopak by dnes mohly být vznášeny připomínky právě z opačné strany.

Oprášená Popelka věrná kopie původního originálu neztratila nic ze svého lesku, naopak jakoby ještě silněji zazářila ve všech svých složkách. Choreografii nastudoval sám autor se svými baletními mistry, který si také vybral patřičné interprety. Dění se odehrává na jednoduché scéně budované nejen kulisami posuvnými obdélníky, na něž jsou promítány aktuální znaky prostoru ale i za pomoci světelného designu vizuálního umělce Ernesta Pignona Ernesta. Kostýmy s velkou mírou symboliky navrhl Jéróm Kaplan, hudebního nastudování se ujal Jaroslav Kyzlink.
Pamětníci předcházející inscenace si jistě vybavují, že Maiillot si zvolil verzi Popelky, která je pro naši tradici nezvyklá. On sám zdůrazňuje prvek rozpomínání na ty, kteří už tento svět opustili. Pohádkový příběh a základní archetyp o pozdvižení hlavní hrdinky z popela na královský trůn, o lidském zrání, je sice dodržen, avšak na něj se napojují různé psychologizující momenty, které už posouvají téma mimo pohádku do oblasti vnímání dospělých. Otec, který teskní po své milé a krásné zemřelé manželce a který hledá její podobu v jiných ženách, si vezme její naprostý protiklad. Zlou manipulantku s podobně založenými dcerami, která nejsilněji ovládá manžela erotikou. Popelka na první pohled rovněž oběť, se dokáže s podporou dobrého ducha víly patrně duše zemřelé matky rozvinout v cílevědomou a razantní osobnost. Také Princ má poněkud neobvyklý zájem obdivuje totiž na ženách především nohy a boty, zlaté střevíčky jsou součástí Popelčina těla atd. K nějaké destrukci však nedochází a po všech peripetiích končí pohádka řádným happyendem, ztvárněným krásným symbolickým efektem.

Se vším tradičním i se všemi novotami je představení skvostným tanečně dramatickým i vizuálním dílem, jak tomu jinak u takové autorské značky ani nemůže být. Každý krok odpovídá nějakému stavu a náladě, tak jak to vyžaduje hudba, nic není jen tak prázdné, drsné situace jsou odlehčovány humorem, zábavné legrácky střídají lyrické pasáže, vše v harmonickém poměru. Možná z něj tentokrát sálá ještě větší energie, kterou vkládají tanečníci a tanečnice svou perfektní technikou a hereckým uměním (generální zkouška 22. 3. Popelka (Alina Nanu), Princ (Jakub Rašek), Macecha (Evgeniya Victory Gonzales), Víla (Ayaka Fujii), je připraveno trojí obsazení).
Národní divadlo uvádí Popelku v tomto jarním bloku a pak znovu na podzim, na koho by se nedostalo, neměl by váhat se zajištěním vstupenek již nyní.

www.narodni-divadlo.cz